Slepota.

Ty jsi cesta svá,
bez náznaku citu.
Co nevidíte před svým obličejem?
Jak máš cestu vitú.

Ta slepota!
Hluchota!
Co z toho budete mít?
A co trvá půl života?

Užíváte si každou minci.
Požitek je na trůnu.
Nazýváte ostatní „ovcemi“?
A spíte sami v bavlně.

Neřest pití, zábava bujará,
nezažmúriš oka do rána.
Pohledy stínů visely na jaře,
a vy make-up obětního beránka.

Svázán svým vlastním světem,
už ani neposloucháte děti.
Druh tvého zármutku života, ptá se: „Jsi to ty?“

Kľakáš v slzách,
padáš sebou znavený.
Hledáš špetku Světla,
ten hrdina, čo znal si ho …
… leží zlomený!

Mučivé ticho, tma kolem,
nikde není Pravda,
hrdina se odmlčel,
Zabil se sám, ronil slzy mokré.

Pohled do žáků,
vlastní obraz.
Ve tmě zraje světlo nic,
Začnete najednou vidět.

Slabý, ale v tuto chvíli sílící,
jiskra v tobě bělavá.
Toužil jsi po jejím Světle,
čisté, jak uvnitř, tak s tím tichem.

Odněkud se vynořuje síla,
roste tvá touha, opět mocně.
Slibuješ si, že jsi někde tady,
jen ty chceš slyšet pravdu,
a vidět děti Světla.

Slibuješ si Světlo, Pravdu, Spravedlnost,
že jim uděláte spravedlnost.
Hlavu v nebo obraciaš,
Nechcete o tom slyšet dříve
už nikdy.

A tak, po ztrátě všeho,
co jste žili v minulosti,
získáváte novou perspektivu,
co jste nepřežili.

Každý den sílíš,
Váš život je krásnejší,
a stojíš statečně,
silný, ale beze zbraně.

Chceš milovat,
radost dávat.
Odvážně vpřed!
Nepomýšľaš na návrat.

Odpuštěno a odpuštěno.
S čistým štítem,
přijal lásku,
a stal se někým.

Přešel svět ke svému cíli,
setkal se s láskou, dostal šanci na práci.
Teď žijte a nepokazte to!
Jinak změníte svou ortodoxii.

Upřímně s pocitem v sobě,
s výhledem na horu na oblohu,
Pravdou v něm a pro vás,
neřeknete buď, anebo.

Vědomi si „hrdě vpřed“,
se září lásky uprostřed,
s čistým srdcem, pohledem,
vracíte lidem to, co je mění.

A budeš děkovat jen Jedinému,
pro dar zrození,
jednou za tělo, jednou za ducha,
ušlechtilým, Bohu, Světlu věčnému.