Lesy bytí

Už se snáší semínka,
do půdy si měkce sednout.
Tu půdu Bůh jim daroval,
by dar svůj mohla pozvednout.

Přišla z výšin dalekých
protáhnout své vlohy,
aby mohla prožívat
všechno do pohody.

Probouzí se bytí poupě
v půdě provoněné,
aby mohlo povyskočit a zřít:
Ejhle krása! - není němé.

Co to slyší kolem sebe?
Zurčí to a bublá z nebe
a v tom jasném prozvánění
vůkol samé další dění.

Skotačí a přeskakuje,
halasí i vypěvuje,
prolétne se, povyskočí, volá:
Ejhle to nás tu je!

Jako by tu les vyrůstal,
les přátelství a pomoci,
aby spolu v tanci díků řekli:
Pane, jen k Tobě spět chci!

A v tom poblíž jednoho
se rozzářila zvonilka
a něžně přitáhla ho k sobě,
ó to je nám pěkně, volně.

A ti dva se vznesli výše
uvolněni ze zemské tíže
a letí v dálku nesmírnou
až v záři silné spočinou.

Mocně je to prostoupilo
a na kolena přinutilo.
A řekli v tom posvátném spojení:
Pane, chceme spolu vzhůru Stvořením!

A zesílil se shůry Hlas:
Buďte spolu vřele spjatí,
aby Vaše nitra žhnula nyní
i po všechen další čas!

Ó Pane, v lese bytí
nechť naše žití kvete, svítí,
nechť i druhým pomáhá
Domů k Tobě.
Budiž Ti chvála!