V části Co říká Poselství jsem shrnul některé kameny z Poselství na nichž lze stavět nové pochopení zákonů stvoření, tedy zákonů pohybu i záření. Je k tomu potřeba poctivě procítit celé Poselství a ne jen tyto úryvky.

Život, skutečný život je něco dokonale samostatného, dokonale nezávislého. … To je však pouze a jedině v Bohu! … neboť je prostě jen jedno Světlo a jedna Síla: Bůh!
… živoucí Světlo, živoucí Síla nemůže zamezit vyzařování. A toto vyzařování skrývá všechno nutné pro stvoření.
Vyzařování však není Světlo samotné!
… Síla vyzařování je v blízkosti Světla samozřejmě největší, takže tam nemůže být žádný jiný pohyb než bezpodmínečný, neochvějný pohyb kupředu, který ve vyzařování spočívá. Tak jde to daleko od Boha, do bájných dálav, jejichž rozsah si lidský duch není schopen představit.
Avšak tam, kde pak toto bezpodmínečné ražení vpřed, které se rovná trvalému obrovskému tlaku, konečně jednou poněkud povolí, nastane v doposud jen kupředu raženém pohybu způsob krouživý. Tento krouživý způsob je vyvolán tím, že současně působící přitažlivost živoucí síly přitáhne znovu zpět všechno, co bylo vymrštěno přes hranici úplného vyzařování až k bodu, kde převládá jen vpřed ražený pohyb. Tím vznikají krouživé pohyby v elipsovité formě, protože to přece není žádný vlastní pohyb, nýbrž toto je jen přes určitý bod uskutečnivší se vymrštění s následným opětovným zadržením vyvolaným přitažlivostí, která spočívá v Síle, tedy v Bohu.
V těchto krouživých pohybech, u kterých povolil obrovský tlak bezprostředního vyzařování, vzniká přirozeně i lehké ochlazení a z něj zase určitá sraženina.
Sraženina klesá hlouběji nebo dále od původního nejsilnějšího vyzařování, je však stále ještě zadržována všepronikající přitažlivostí Síly, avšak obsahuje současně stále ještě dostatek hnací síly vyzařování, čímž povstává opět nový, vždy v jiné, ale zcela určité hranici setrvávající krouživý pohyb. Tak následuje sraženina za sraženinou, vzniká v nich jedna elipticky kroužící rovina pohybu za druhou, nahromadění a nakonec vznikají vždy pevné formy, stále více vzdálené od prvotního vyzařování a jeho ohromného vpřed ženoucího tlaku.
Takto vzniklá odstupňování dávají úrovně, ve kterých se sjednocují a drží určité druhy, podle stupně jejich ochlazení. Tyto úrovně nebo druhy jsem již popsal ve svém Poselství, jakožto velkou základní úroveň duchovna na nejvyšším místě ve stvoření, dále pak na ni navazující bytostné, jemnohmotné a nakonec hrubohmotné s jejich mnohými odstupněními. Že při tom všechny dokonalejší druhy zůstávají výše, východisku nejblíže, poněvadž jsou mu nejpodobnější, je samozřejmé, protože na takové musí přitažlivost živoucí Síly působit nejsilněji.
… K této jsoucí Božské sféře pod pro lidského ducha nepochopitelným tlakem nejbližší blízkosti živoucí Síly patří jako nejzazší hranice a bod zakotvení vlastní hrad Grálu, který lze také považovat za konečný protipól. Stojí tedy ještě v kruhu Božského, trvá proto od věčnosti a zůstává nezměněn po celou věčnost, i kdyby se někdy stvoření muselo rozpadnout v trosky.
… Teprve když Bůh ve svém chtění vyslal veliká slova: „Budiž Světlo!“, vystřelily paprsky přes doposud chtěnou hranici dál do světlo postrádajícího všehomíra, přinášejíce pohyb a teplo. A tím nastal počátek stvoření, které zrodilo lidského ducha, aby se mu stalo domovem.
Bezprostřední vyzařování Světla může plodit jen dokonalost. Avšak ve změnách tohoto prvotního tlaku, které vznikají vždy dalšími vzdalováními se, slábne tato původní dokonalost, protože se v pokračujícím ochlazování trvale odlučují jednotlivé části a zůstávají zpět. Čistota v dokonalosti vyžaduje tlak Božího vyzařování v jeho nejvyšší síle, jaký je možný jen v blízkosti Boží. Tlak plodí pohyb, z něhož vzniká teplo, horko, žár. Tlak je však jen důsledkem Síly, ne Síla sama, jakož i záření vznikají jen pod tlakem Síly, nejsou však Sílou samotnou. Proto jsou záření ve stvoření také jen následkem odpovídajícího pohybu, který se zase musí řídit podle odpovídajícího tlaku. Kde tedy ve stvoření není žádné záření, tam také není žádný pohyb, nebo jak lidé mylně říkají žádný „život“. Neboť každý pohyb září a stav klidu je nicota, nehybnost, která je lidmi nazývána smrtí. … neboť všechno, co se správně pohybuje v myšlení a konání, vyzařuje v hrubohmotnosti fialovou barvu.
… Podle druhu a síly chtění nebo konání je vyzařování silnější nebo slabší. …
Může se zcela správně říci, že stvoření je obklopeno a prostoupeno obrovským pestrobarevným rozvětvením záření. Tato záření jsou však jen projevem rozmanitých pohybů, které mají svou příčinu v tlaku živoucí Síly v Bohu. Jinými slovy: Bůh ve své živoucí Síle udržuje stvoření. …
Jestliže zde nejvyšší stupeň tepla dává rozžhavení doběla, tak je tomu také v Božské sféře, zatímco při poklesu stupně tepla pozvolna vznikají jiné barvy a všechno se v chladnutí stále více zhušťuje!
… Bílé Světlo, tedy Boží vyzařování, ve kterém vědomě může existovat jen Božské, nese tedy v sobě všechny základní součásti stvoření, které se při pozvolném ochlazování směrem dolů usazují, v pohybu se formují a zformované sjednocují, avšak do sebe již nesplývají, protože chybí k tomu potřebný tlak. Při každém stupni ochlazení vzniká určité odloučení, které zůstává zpět. Nejdříve Božské, později duchovní, pak bytostné a nakonec dále klesá jen jemnohmotnost a hrubohmotnost. ¹⁾

Ve stvoření je všechno pohyb. Pohyb, zcela zákonitě vyvolaný skrze tlak Světla, vytváří teplo a nechává tím formy se slučovat. Bez Světla nemohl by tedy být pohyb, a člověk si proto může také představit, že pohyb v blízkosti Světla je ještě mnohem rychlejší, musí být silnější než ve větší vzdálenosti od něj. ²⁾

Z výše zmíněných textů vyplývá, že je potřeba postupovat od příčiny k důsledku v tomto pořadí:

1. Bůh
   1. Slovo, Světlo, Síla
2. Tlak
3. Pohyb
   1. Proudění přímé a krouživé
   2. Vše, co z Boha existuje
   3. Záření
   4. Magnetismus
   5. Koloběhy
   6. Všechny další projevy

Je tedy Bůh, Zdroj, Stvořitel a Jeho vyzařování, tedy pohyb vyvolaný Jeho Silou, které lze rozdělit směrem od nejsilnějšího k nejslabšímu na

• Boží sféru
• Stvoření
  • Čistě duchovní
  • Duchovní
  • Bytostné
  • Jemnohmotné
  • Hrubohmotné

Pohyb je tedy základní stavební jednotkou a zákonem všeho kolem Boha, tedy i celého stvoření. Pohyb navíc působí na jiný pohyb, což dnešní věda nazývá působením „síly“. Ve stvoření však není „síla“, ale pohyb vyvolaný Silou Boží, tedy záření.

Mohu se ptát: co se to tedy pohybuje?

Jelikož my samotní (naše duchovní forma i se všemi těly) jsme složeni z pohybu, tak není jednoduché na tuto otázku odpovědět. Vše, co známe je totiž pohyb, a jistě uznáme, že pohyb se opravdu pohybuje. Existuje tedy nějaká „látka“, která se pohybem přenáší? Pohybem se přenáší pohyb na jiný pohyb neboli na sebe působí.

V době, kdy stvoření ještě neexistovalo a byla jenom věčná Boží sféra, nebyl na místě dnešního stvoření žádný pohyb, tedy světlo. Tvůrčí Vůle Boží pak vnesla Budiž Světlo! na hranici, do Hradu Grálu, aby vyvolalo svým tlakem Síly pohyb a vznik stvoření.

Můžeme tedy říci, že na určitém místě či v určitém prostředí pohyb buď je nebo není. V Boží sféře a stvoření je však pohyb všude. Kolem jejich hranic pohyb není, což je však také mimo naše možnosti chápání.

Pojmy prostoru a času vznikají až různými pohyby a liší se pro různě silné pohyby (úrovně).

Pokud tedy tlak Síly vyvolává pohyb, pak tedy na „co“ tlačí? Musí to být „něco“ jednoduchého, protože pohybem „tohoto“ pak vše vzniká. Není to tedy nic složeného a nemá to tedy žádné částice, ale jen schopnost se pohybovat. Jedinou vlastností této „látky“ je tedy možnost pohybu a zároveň umožnění jeho ideálního průběhu. Jde tedy o ideální kapalinu (supratekutinu) ve smyslu dnešní vědy? Připadá mi to dost blízko tomuto pojmu, až na to, že tato „látka“ nemá žádnou hustotu ani jiné materiální vlastnosti. Je tedy nestlačitelná a tlakem je pouze přesouvána, tedy uváděna do pohybu. Mohli bychom snad říci, že je to samotné místo, prostor (objem), který se pohybuje, tedy proudí.

Je pro nás přirozené přemýšlet v pojmech prostoru a času. Obojí je ale vztaženo k pozorovanému či prožívanému prostředí a je tudíž důsledkem pohybu, který toto prostředí prostupuje.

„Jaký jsi člověče?“, ptá se nás Pán. Žít přítomnost je umění a taky jenom přítomnost je to, co existuje, tedy nyní na určitém místě. Minulost plyne v přítomnosti jako záznamy a důsledky. Budoucnost vyplyne z přítomných příčin a lze ji tedy odhadovat, podle současných poměrů, přestože její skutečná podoba je ovlivněna také svobodnou vůlí duchů.

Prostor si představíme pomocí něčeho, co ho vymezuje, tedy pohybu. Přesto můžeme říci, že na určitém místě stvoření je jistý pohyb. Musíme tedy oddělit pohybově nezávislé pojmy jako určité místo či prostředí a přítomnost od pohybově závislých pojmů jakými jsou prostor a čas (důsledky pohybu).

Pohyby světla procházely sférami jako stejnoměrný zdravý dech. Pravidelně se opakovaly jako vlnobití mocného koloběhu krve. Bez prostoru a času, jak se to tu všechno zdálo, tepal přece i zde v této blaženosti rytmus zákonitě se spolehlivostí Božské dokonalosti. Lidský duch tu nenalézá slov, aby vylíčil tento dech Božského života, nebo označil jeho účinky. Pohyby světla jsou prazáklady světelných hodin, které způsobují velké všeobsáhlé, světodějné Boží události a zjevení. ³⁾

Při proudění pralátky dochází ke vzniku hierarchických koloběhů, čili různě velkých věncovitých vírů, které jsou napájeny výživovými proudovými vlnami proudícími v nadřazeném koloběhu atd. Vše navíc pulzuje či dýchá přílivem posily (nádech) od Boha z Grálu a odlivem zpracovaných proudů (výdech) zpět k Bohu. Pohyby proudění na sebe vzájemně působí, posilují se, slučují, nebo brzdí, rozdělují. Tím vzniká odpor proudící formy na její okolí a výraz či vyzáření přijatých proudění do okolí.

⁴⁾ Odshora až sem ⁵⁾ je v činnosti jen dolů a vzhůru směřující proudění Božských vln Světla. Teprve v hradu Grálu nastává v tom změna a mimo hrad směrem dolů proudíc začíná pak kroužení, které všechna stvoření vyvolává, hýbe jimi. Sestupnými a vzestupnými vlnami jsou také zde udržována!
Takový je velký obraz formy všech pohybů.
…
Ti doposud mnou takto označeni ⁶⁾ jsou ve svém působení učiněnou formou sestupně a opět vzestupně proudících vln Světla, kteří tedy stojí spojeni v přímé linii nebo řetězu s hradem Grálu. Nejsou to krouživé síly!
… Také krouživé síly jsou ve svém působení zformovány, avšak jsou jiného druhu, který mohl povstat teprve skrze křížení záření. …
Tento krouživý pohyb má svůj vznik, tedy svůj počátek v oddělení pozitivního od negativního, tedy aktivního od pasivního, které se odehrává v hradu Grálu a tím, co jsem na začátku mého dnešního vysvětlení označil jako změnu proudů, která nastává skrze oddělení v hradu.
S nastalým ochlazením záření Světla odděluje se pozitivní od negativního a vytváří se tím dva druhy záření, zatímco až ke hradu Grálu je v činnosti jen jeden jednotný paprsek ve svém působení a vytváří Božskou sféru, ve které všechno formou učiněné v sobě nese pozitivní a negativní harmonicky spojené. ⁷⁾

A opět počalo tkaní světelných proudů. Široký paprsek sjel se shora dolů a pronikl krychlí pozdějšího stvoření. Tento paprsek byl podobný cestě a zjasnil zářivým světlem všechno okolí až do nejzazších hlubin. Tam však byla tma. V nočním šeru vřela hutnost tohoto obrovského světa valícího se v hvězdných kruzích předepsanými cestami.
Mohutnými silami záření a vyrovnávajícími proudy pohybů byly drženy ve směru ustanoveném Stvořitelem, kolem něhož opisovaly eliptické kruhy. Jako velká kvočna shromažďuje kolem sebe mnohá kuřátka, tak shromažďovalo zde jedno obrovské ohnivé těleso sedmero zářících sluncí kolem sebe. Tyto byly pozemsky měřeno tisíce a statisíce světelných roků vzdáleny jedno od druhého a byly opět menšími slunci, a svými systémy ve středu svého kruhu a původu, pohybovaly se všechny v rytmických kolobězích kolem sebe a kolem svého mateřského slunce. Z celého kosmu zazníval k duchům hromový, hučící zpěv písně pohybu. ⁸⁾

⁹⁾

Podle pozorování pana Schaubergera ¹⁰⁾ dochází ve zdravých svěžích potocích a řekách ke střídání levotočivých a pravotočivých svazcích proudů (proudové lano), které jsou sladěny kolem středu toku, kde jsou vířivá vlákna proudů nejrychlejší, nejchladnější a krouží kolem středu toku nejblíže a kolem nich následují teplejší a pomalejší vlákna, která krouží kolem středu toku dále:

^{11) 12)}

Za vylití Ducha Svatého nelze chápat, že tento Duch bude rozdělen a vyléván, nýbrž že Duch Boží vylévá své záření dolů na celé stvoření, přičemž Grál je prostředníkem! V Den Svaté Holubice nechává Duch Boží skrze akt vůle proniknout do stvoření osvěžující pohyb, v čemž spočívá možnost jeho obnovy.
Tento děj projevuje se v té části Hradu, která tvoří hranici mezi Božským a čistě duchovním, bezprostředně se formujícím aktem vůle Božího Ducha, vznášejícím se při tom jako Holubice nad Svatým Grálem! Současně otevírá se brána Hradu, která vede dolů do stvoření, aby skrze ni pronikl tlak záření do všech částí světa. ¹³⁾

Jeden světový rok je nyní u konce a počátek nového roku stvoření nastává v této hodině. Jest to den Páně. …
Slavnost Svaté Holubice, Slavnost díků a Slavnost radosti, v níž Bůh, Pán sklání se opět milostiplně ke stvořením, aby jim poskytl možnost k dalšímu trvání.
K dalšímu trvání. Neboť bez tohoto přílivu síly by se muselo brzy v sobě rozpadnout celé stvoření a zhroutit se. Z tohoto důvodu přináší tato hodina Život, Život každému tvoru. ¹⁴⁾