Maličkým se jaksi pořád nechtělo od Apolenky a ona sama také nedovedla říct to slovo na rozloučenou. Podívala se na maličké a pohladila každého po tvářičce.

„Tak jak se máme teď vlastně rozloučit?“ řekla tiše, měkce až to všechny chytlo za srdce.

„Rozloučíme se tím, že ti zazpíváme naši ukolébavku,“ přetrhnul náhle Maliňáček ticho, ve kterém přemýšleli, jak se rozloučit, když se vlastně loučit nechtějí. Maličcí by chtěli stále takto pobývat vědomě s lidmi a dětmi a Apolenka si myslela totéž. Bylo by to krásné takto stále spolu žít a navzájem se z toho radovat. Bytostníčci si stoupli o schodek výš, naladili svoje hlásky a zapěli.

Apolence se ukolébavka moc a moc líbila. Přála si, aby ji směla umět. Bytostníčci slíbili, že hned ráno za ní přijdou a ukolébavku ji naučí a dokonce pomohou napsat i noty, aby si ji děti mohly zapískat na píšťalku, na flétničku,  nebo vybrnkat na klavír.  Za takový  slib přitiskla Apolenka maličké k sobě a každého políbila na čelo:

„Ať se vaše dílo daří po všechny dny světa,“ řekla a v té chvíli vyšla na nebi hvězda, které lidé říkají Večernice.

To již bytostníčci opravdu musí jít splnit svůj úkol. Dát všem dětem i lidem dobré vůle krásnou dobrou noc. Ještě chvíli pohlížela Apolenka za maličkými až jí úplně zmizeli z očí. Rozhlédla se ještě kolem dokola. Všimla si, že všechna okénka okolních chat zhasínají pomalu svá světla. Vešla do chaty, odstrojila se a šla spát. Se vzpomínkou na maličké se jí krásně usínalo. Měla dojem, že jeden z nich usedl na její polštář a znovu tiše zpívá ukolébavku:

Hned druhého dne ráno bytostníčci přišli. Naučili Apolenku zpívat ukolébavku a pomohli jí napsat noty. Tady jsou: