Horská bouře

Z nebe blesky sviští
a hory kolem zní,
hromy duní
a vítr meluzínou piští.

Pýcha lidská mizí,
nitro tím se jitří
a mezi tím vším
vnímáš let pozítří.

Trůn rozumu padá
a na něj duch usedá.
Již dávno měl tam být
a otěže jeho pevně sevřít.

Z nebe sjíždí světla blesků!
To živly přírody je vedou.
A zbavují Tě tíže stesků,
když uzříš kudy jedou.

Dráhy pevně dané jsou
a v nich je jenom Právo!
Blahodárně vrací,
co zaseto je dávno.

Hromy horské bouře
Tě nutí pokleknouti
a tlukot Tvého srdce
zas nitro rozžehnouti.

Když setkají se tyto proudy,
od Tebe a zemské hroudy,
to příroda zaplesá
a otevřou se nebesa.

To darované shůry
zas vzhůru v míru proudí,
aby do Původu všeho bytí
vzneslo se díků kvítí.

Kapky buší do duší,
aby smyly ovzduší.
Blesků dohasíná zář
a z nitra září Tvoje tvář.